Poloniny (Bukovské vrchy) – courání samotou o samotě po hřebenech opomenutých hor 1.den (ze 3)
Po těchto horách jsem toužil několik let, ale díky odlehlosti zůstávalo jen u přání.
Letos díky koroně a množství dovolené, jsem se konečně rozhoupal, oslovil jsem pár známých, naplánoval trasy, přeplánoval trasy, změnil termín, potvrdil termín, znovu přeplánoval trasy a pak ještě několikrát a v úterý odpoledne jsem vyrazil sám na trasu dlouhou 550 km směr vesnice Runina na Východním Slovensku.
Cesta měla trvat 7,5 hodiny, ale ve výsledku jsem v autě strávil 12 hodin (včetně tankování, 3 hodin spaní na benzince, koupání…)
Z Brna jsem vyrážím hned po práci kolem 17. hodiny.
Až na hranice (Hrozenkov) nadávám na plynulost dopravy a omezení na cestě.
Zato po přejezdu na SK si to užívám…
Najíždím na prázdnou dálnici, stahuji okýnka, ladím Anténu rock, dávám volume doprava a mažu směr východ.
Jelikož toho mám po celém dni dost, sjíždím v Ružomberoku do Kalamen, kde se nachází malé přírodní termální koupaliště.
Je zde asi 10 lidí, všichni Slováci.
O čtvrt na deset sedám do auta a pokračuji až k Prešovu, kde na dálniční benzínce sklápím sedačku a na dvě hodiny usínám v světle lampy blikající v rytmu diska nad autem.
Po výjezdu z Prešova pokračuji ve směru na Humenné, Sninu až do Runiny.
Začíná svítat. O víc než 20 min dříve než třeba v Brně. Dělám si pár fotek v rámci pauzy.
Na konci vesnice Runiny se nachází parkoviště, kde odstavuji svého oře, přeskládávám batoh a jdu ke kostelu na autobusovou zastávku, kde 6:20 odjíždím do Nové Sedlice (nejvýchodnější vesnice na Slovensku).
Opět jsem na Východním Slovensku a opět to zde funguje trochu jinak.
Na rozdíl od IDOSu, který mi nabídl cestu bez přestupů, mi šofér sděluje, že se v Uliči musí přestoupit. Autobusy se zde (nejen zde) nějak potkávají, čekají na sebe, lidi přestupují z jednoho do druhého, nebo jen vystupují z autobusu, aby si do něho za 10 min nastoupili zpět, protože daným místem opět projíždí a oni si zatím dají cigárko. Zkrátka pecka. Nakonec jsem celkem rád, protože v Uliči, hned u zastávky je park, kde mají dřevěné modely místních pravoslavných kostelíků. Poslouchám rozpravu místních. Jsou to vesměs Rusíni, takže nerozumím ani ň. Tedy až na pár slov, co si pamatuji z ruštiny.
Dává se se mnou do řeči žena v mém věku (takže mladá kočka 😊). Ptá se odkud jsem, kam jdu… Žádá mě, zda bych ji nemohl vyfotit s dřevěnou sochou a pak se mě ptá, kde budu spát. Tak mi to pak vrtalo hlavou, jak to myslela… 🙂
Do cíle (Nové Sedlice) přijíždím po 1,5 hodině.
Od letoška zavedli v Sedlici zpoplatněné parkování v celé obci (přes SMS), takže jsem rád, že jsem se nerozhodl nechat auto tam. Údajně to stojí 12€/den, což je jako v Tatrách.
Vystupuji, hážu na záda svoji 30 let starou, ale funkční Gemu a vyrážím po červené směr Kremenec (1221).
Po cestě se bavím s mladým klukem, co si jde zaběhnout do hor 50 km. Dává mi nějaké rady, např., že červená se po 1,5 km odklání z asfaltky doprava přes skládku dřeva. (fakt to moc vidět není)
Cesta je hodně blátivá, místy vyjetá od těžařů.
Stoupám bukovým lesem do 830 m n.m., abych spadl dolů o 150 výškových metrů ke Stružické riece.
Doplňuji vodu z potoka (přes filtr) a relaxuji. Je to takové temné místo, kde určitě nějaký medvěd musí být. 😊Potkávám zde první dva turisty.
A čeká mě dalších 550 výškových metrů až na Kremenec.
Celkem makačka. Na zádech batoh, co má skoro 20 kg, potím se až na …
Z trojmezí SK, PL, UA pokračuji do PL na Velkou Ravku (1304), kde je školní výlet čítající asi 50 lidí.
Naštěstí brzy odchází a já jsem tam chvilku sám. Lehám na lavičku a čučím na nebe.
Zůstávám zde asi hodinu a pak se vracím přes Kremenec na trojmezí. V nohách mám 1100 výškových, slunko stojí přímo nad hlavou, takže se snažím vyhledat každý stín, abych se trochu schladil.
Z Kremence pokračuji zvlněným terénem přes Kamennú lúku, Čeirťaž až do útulny pod Čierťažou.
Cesta je pohodová, v krásných bukových lesích. Jedno z mála míst po cestě s loukou (poloninou) je krásná Kamenná louka. Cesta je široká lesní s častými kameny, na kterých se mi občas podvrtává noha.
Pod Čierťažou je na PL otevřený přístřešek, kde se údajně nesmí spát, ale nikdo si z tím hlavu neláme. Naproti přes cestu na SK je chatka s ohništěm a studánkou. Nic zde není, ale na spaní je luxusní. Na patře se vyspí tak 2 lidi, dole asi tak 4.
Dávám si večeři (žemlovku z pytlíku), chystám si vodu na zítra, pár fotek se sluncem nad obzorem.
Blíží se sedmá hodina a já ulehám do spacáku.
Do 8 jsem tuhý. Myslím, že se mi zdá o tom, jaký jsem pitomec, že se neumím sbalit a táhnu na zádech tak těžkou mrchu.
Začátek cesty je hodně náročný. Bláto, prudký kopec (cca 1100 v.m. na 11 km) Na vodu bych se zde nespoléhal. Doplňoval jsem vodu ve Stužici, ale pak jsem překračoval ještě 2 potůčky, kde by se dala voda doplnit. Vše přes filtr.
Z Ravky po hřebeni je to již pohoda, byť únava je znát. Lidí potkávám poskrovnu, hlavně Poláky.
Dnes mám za sebou 18 km a necelých 1500 výškových.
Poloniny (Bukovské vrchy) – courání samotou o samotě po hřebenech opomenutých hor 2.den (ze 3)
Ráno se probouzím ve 4 ráno a jsem rád, že zde nikdo nespal. Asi by mě moc rádi neměli.
Snídaně a hurá na další pochod.
Naplánovaných mám 17 km do Ruského sedla.
Začínám stoupáním cca 200 v.m. na Vysoký vrch. Na chvilku zastavuji, ale hned se kolem mě shromažďuje asi 1000 much. Ano, chápu… Smrdím.
Rychle nahazuji batoh a sbíhám pár metrů dolů, kde se objevuje krásná louka osvícená raním sluncem s prvními krásnými výhledy.
Po 500 m napravo u lesa je na PL straně přístřešek. Opět se tam spí a ani oheň není problém.
Pěšina stoupá cca 100 vm na Jarabou skálu (1167) a výhled Zboj, dále Rabia skála (1199).
Odsud je krásný pohled na hřeben táhnoucí se z Ďurkovce mezi Ruským potokem a Novou Sedlicou.
Oficiální cesta zde sice není, ale z Ďurkovce zde je vyšlapaná cesta. Taky jsem o tom přemýšlel.
Z Rabie skály pokračuji na Ďurkovec.
Jelikož mě nic netlačí, dávám si zde přestávku.
Kochám se výhledy a poslouchám, jak se trubka od rozcestníku rozeznívá jako fujara, pokaždé, když trošku zafouká vítr. Je zde taky teploměr, který mi ráno ukazuje takhle ráno v 1000 m n.m. 20 stupňů.
V Sedle pod Ďurkovcom, je na levé straně, asi 50 m od cesty studánka. Údajně by měla být dobře zásobená, ale nezkouším to.
Od Ďurkovce přes Plašu (1163), Kurnikow Beskid (1037) až po Okráglik (1101) se střídají větší či menší poloniny s lesními úseky. Cesta je klasická zvlněná hřebenovka, která se mírně svažuje.
Z Okrágliku sbíhám dolů cca 3 km (150 vm) do Ruského sedla. Posledních pár set metrů je naučný chodník, zaměřený na boje první a druhé světové války, které tu zuřily a pozůstatky jsou zde patrné dodnes.
Na tomto úseku jsem potkal asi 6 lidí, z toho první po několika hodinách.
Jdu převážně po pěšině, která občas vede hustým porostem, takže se stále snažím na sebe upozornit boucháním hůlek o sebe. Obzvláště na loukách, která jsou plná borůvčí a maliní.
Scházím do Ruského sedla (hraniční přechod SR, PL), kde je nízká rozhledna. Z PL sem vyjíždí po asfaltce Poláci, aby si udělali pár vrcholových fotek.
Jdu po široké cestě na SR stranu.
Po asi 100 m v prudké pravotočivé zatáčce pokračuji rovně do lesa. Po pár metrech nalevo mě vítá chata úplně stejná, v jaké jsem nocoval minulou noc. Shazuji bágl a jdu si napustit vodu ke studánce.
Už je nepříjemný hic, ale je teprve jedna hodina. Chvíli relaxuji a koukám do mapy a rozhoduji se, že zkusím dát dneska ještě jednu trasu, až do Balnice, což je dalších 14 km navíc.
Baťoh se sune zpátky na záda, vracím se k rozhledně a koukám na ten velký kopec nalevo. Rypi Wierch (1003). Nahoru je to 1,2 km a 200 vm.
Kupodivu to dávám na jeden zátah a pokračuji po hřebeni až na Strop (1011), což je na tomto úseku nejvyšší vrchol. A v těchto místech i krásné výhledy.
Cesta je nenáročná, mírně zvlněná s klesajícím charakterem.
Převážně jdu v hustém lese, i když se sem tam nějaká ta louka s výhledem také objeví.
Potkávám skupinku čtyř Poláků, kteří mě zdraví cześć (ahoj).
Psychologickým záchytným bodem mám vrchol Černiny (929), odkud je to jen 5 km do cíle.
K němu přicházím kolem půl čtvrté s jazykem na vestě.
Relaxuji, svačím a v hlavě si počítám, že za nějakou hodinu a čtvrt bych to mohl dát. (nakonec to byly 2 hodiny)
Z Černin jdu prudkým, cca 1,5 km dlouhým sešupem, což pro moje unavené nohy není nic moc. Navíc s tou těžkou potvorou na zádech… 😊
Další 2 km jsou už jen mírné klesání… Už jen kousek…
Jenže…
Jak za celou cestu nebyla ani kapka vody, tady je jí až moc.
Přicházím do oblasti, kde musím zdolat několik roklinek za sebou jdoucích, ve kterých je hodně bahna. Asi u třetí to vzdávám a musím dát pauzu. Nejhorší je, že nade mnou je trať, která znamená asi 1 km do cíle dnešní cesty.
Vážně začínám uvažovat, že zůstanu na noc v lese.
Nakonec se zvedám a zdolávám posledních pár set metrů.
Stále hustěji se objevující toaletní papíry na zemi mi dávají tušit, že už se blíží nádraží.
Najednou se přede mnou objevuje úzkokolejka s malým nádražím a TOIkama, ale hlavně budova se sprchou matrací a obchůdkem. Jinak nic. Žádná jiná budova, žádná asfaltka, sloupy s elektřinou, internet… Prostě nic.
Bydlí zde příjemný pán s paní a vlk.
Vezmu si jednu postel, dvě piva. Jídlo odmítám, protože potřebuji trochu odlehčit batoh.
Celkem platím 14 € (vč. 2 pohlednic se známkami).
Výběr zde mají poměrně veliký. Několik druhů českých a polských piv, kofola, české sladkosti…
Ubytování odpovídá ceně. Ale je to moc útulné. Jen podlaha strašně vrže, takže jsem rád, že jsem tam sám.
V 6 už mi padají oči, držím se do 7 a jdu spát.
Jsem na sebe naštvaný, protože sebou táhnu foťák s objektivy, v domnění, že budu fotit noční oblohu. Toto je oblast, kde je minimální světelný smog. Ale únava je silnější. Usínám hned v úžasné samotě.
V nohách mám 32 km a 1100 vm. Cesta nebyla náročná, ale s lehčím batohem by se to šlo určitě líp. Velký problém byla voda. Na hřebeni skoro není a pokud je, má malou vydatnost, a to hodně pršelo. Navíc jsem byl rád, že jsem si vzal s sebou malý filtr (Sawyer)
Poloniny (Bukovské vrchy) – courání samotou o samotě po hřebenech opomenutých hor 3.den (ze 3)
Probouzím se ve čtyři ráno, v pět vyrážím.
Nechci tam dělat rambajs, tak ani nesnídám.
Večer jsem se ptal na cestu do …. A bylo mi doporučeno jít po kolejích. Ještě se dá jít přes ty roklinky, co jsem šel včera, ale to se mi nechtělo. Vody mám něco přes litr, zbytek doberu z řeky po cestě.
Trochu jako problém vidím, že nemám připojení k internetu a pitomec jsem si nestáhl PL mapu do mobilu pro offline navigaci. Aspoň jsem měl po cestě vyfocenou mapu z nádraží v Uliči, která, jak jsem brzy zjistil, nebyla úplně aktuální…
Vyrážím tedy po kolejích směr Zubracze. (ve směru, ze kterého jsem včera přišel)
Přes cestu mi přechází jelen s laní, za chvilku srnky, na louce něco ožírají krkavci, z houští vylétl nějaký dravec, proběhl zajíc…
Cesty, které jsou na mapě, použily naposledy tanky v roce 44. Zastávka není (je úplně jinde), přejezdy jsou zrušeny…
Po asi 3 km jsem napravo nad sebou tuším cestu. Musím se prodrat vysokou trávou, kopřivami. Ale je tam.
Jedná se o širokou prašnou cestu. Doprava se dostanu pod Ruské sedlo. Je to podle mapy pohodová cesta údolím.
Já se vydávám doleva a hledám dle mapy zelenou značku.
Ale předtím usedám ve stínu do trávy a snídám. Ani tak nemám hlad, jako spíš to, že si chci ulehčit batoh.
Asi po 5 km od dnešního startu přicházím na modrou (ne zelenou).
Těžaři tam mají plac, kde skladují dřevo.
Zrovna vyráží do terénu na obřích strojích.
Na začátku cesty vidím ceduli se zákazem vstupu kvůli těžbě, ale dělám, že ji nevidím. Moc nevím, kudy jinudy bych se měl jinak motat.
Začátek cesty je rozbitý od těžařů a vede do prudkého kopce. Asi nejprudší kopec celé výpravy.
Náklon se zmenšuje asi po 2 km, kousek před vrcholem Bredo (1041). Následuje vrchol Zwornik (1072). Zde si dávám pauzu a musím konstatovat, že většího vola jsem neviděl. Dole jsem si samozřejmě zapomněl dočepovat vodu. Takže mám u sebe necelý litr, hic jako kráva, nevím přesně jak dlouhý terén mě čeká, popřípadě jak náročný.
Myšlenku na to, že slezu zpět, dočepuji a zase vylezu nahoru, rychle zaháním a vyrážím dál. Však to nějak dopadne…
Na cestě v blátě vidím stopy od srnek, jelena, medvěda a motorky. Snažím se sám sebe přesvědčit, že poslední dvě věci nepotkám.
Pokračuji po příjemném a mírně zvlněném hřebeni na Hyrlatu (1103) – nejvyšší vrchol dnešního dne, dále Rosochu (1084) – poslední dnešní vrchol nad 1000 m.
Celá tato část byla moc příjemná a troufám si říct, že patřila k těm hezčím částem tohoto treku. Střídají se louky a lesy.
Louky jsou nádherné, na obě strany hřebene s krásnými výhledy. Často plné maliní, borůvčí s ostrůvky měkké trávy, takové té ideální na válení. (a jiné aktivity 😊 ) Až sem pojedu příště, chtěl bych zde strávit noc. Musí to být úžasný zážitek. Hvězdné nebe nade mnou a ďábel ve mně. 😊
Lesy jsou bukové, ale stromy jsou nějak jiné. Často jich roste několik pohromadě, jsou tenčí a hodně pokroucené. Působí to jako začarovaný les.
A hlavně… Nikde nikdo… 😊
Z Rosochy už je to jen dolů do osady Roztoki Gorne – Wolosan.
Závěr je nudný 2,5 km dlouhý sešup. Voda už došla, ale dole vím, že bude potok. Jenže…
Potok tam je, ale asi je od těžařů celý kalný. Opět chvála filtru, protože dělá z kalné vody křišťálově čistou a chutnou tekutinu. Kdybych ho neměl, budu pěkně naštvaný a žíznivý. Později zjišťuji, že možností napojení je v oblasti více, takže žádný stres. 😊
Asi 300 m za potokem přicházím na rozcestí a asfaltku vedoucí doprava do Ruského sedla (asi 1,8 km)
Je pravé poledne a já stoupám po rozpáleném asfaltu se sluncem nad hlavou až k místu, kde jsem byl včera touto dobou.
Tentokrát si vylézám na rozhlednu a užívám si chvilku bez lidí.
Za chvíli přijíždí z PL strany Jeep. Mladý borec otáčí auto a při tom ťukne do dopravní značky. Hned auto pečlivě zkoumá, zda není odřené. Je spokojen. Ujede asi 5 metrů, zastaví, a aniž by vypl motor, vyskakuje princezna s mobilem dojde 2 metry ke značce národního parku, fotí si ho, naskakuje zpět a oba odjíždí. Úkol splněn. Byli jsme zde… 😊
Ale abych nekřivdil jen Polákům…
Za 5 min přijíždí auto z SK strany a probíhá to samé v bledě modrém. Tentokrát se fotí s nastartovaným motorem rozhledna, ujede se 100 m, kde pramení Cirocha. Druhá fotka a za 3 minuty už valí zpátky do údolí… Nějak tomu přestávám rozumět…
Je 12 hodin a je mi jasné, že tady spát nebudu.
Vydávám se zpátky k autu. Co dojdu dojdu…
Z Ruského sedla scházím po široké cestě do bývalé vesnice Ruské, která byla poničena v první válce a zkáza byla dokonána v té druhé. A těch posledních pár domů, co zde zbylo, bylo strženo za pár let kvůli nedaleké přehradě Starina. Oblast byla velmi důležitá pro obě strany kvůli přechodu v Ruském sedle, bohužel pro tuto vesnici. Nyní se v Ruském nachází jakási chatová oblast, kde jsou asi všechny chaty tvořeny z kontejnerů. Krása.
Většinu cesty jdu po slunci a v poledne. Teplota je přes 30 stupňů.
Prohlížím si oba vojenské hřbitovy.
Nacházím si skryté místo a na Adama ulehám do mělkého potůčku, abych se trochu osvěžil.
Na křižovatce odbočuji doleva. Kousek za ní nalevo je studánka.
900 m za křižovatkou scházím z asfaltky, přecházím mostek, kde je hluboká tůň, ve které by se dalo vykoupat daleko lépe.
Za 300 m napravo u louky je pěkný přístřešek s ohništěm, potokem…
Od přístřešku je to mírným stoupáním po lesní cestě asi 1,6 km do sedla Zálomy. Dostávám se zpátky na asfaltku.
Za dalších 1,6 km přicházím na rozcestí Smerkovica, kde modrá uhýbá doleva a po 100 m doprava do lesa, přes potok Plaša.
Zde je spadená lávka, přes malou roklinku. No, a tam je nádherná tůňka.
Značka neznačka, šaty letí dolů a lezu do vody. Koryto potoka je tvořena břidlicí. Nádherné prostředí, osvěžující čistá voda. Hotová Modrá laguna… 😊
Jak jsem naštěstí správně předvídal, nikdo tudy nešel. Za asi 20 min se oblékám, doplňuji vodu a pokračuji do kopce po lesní cestě.
Napravo i nalevo husté křoví, stopa medvěda na cestě. Takže pokračuji v ťukání svými hůlkami. Přece je do konce už jen kousek…
Po asi 1 km přicházím na obrovskou neposečenou louku, na kraji, které stojí chata (tábořiště Břehy). Asi je nakupují v Ikea, protože je nachlup stejná, jako všechny ostatní, co byly po cestě….
Ta louka je další místo, kde budu příště nocovat.
Opět mi to jen trochu kazí nějaký mladý pár z Bratislavy, který si sem dojel s multivanem, až k chatě a bude zde evidentně trávit víkend…
Od chaty sbíhám 800 m do vesnice. Na hlavní doprava a jsem u auta.
Je skoro 5 hodin odpoledne a teploměr ukazuje 34 stupňů.
Mám toho opět dost. Chvíli zvažuji, zda zde nepřespat, ale rozhoduji se pro návrat.
V nohách mám 28 km a 1100 vm. Začátek trasy byl nádherný. Cesta byla od kolejí, asfaltky, lesní cesty, až po pěšiny. Voda, až na hřebenovku byla taky v pohodě. Cesta, až na výstup a sestup z hřebene nebyla příliš náročná.
Za 3 dny jsem ušel necelých 80 km a 3600 vm.
V 5 odpoledne sedám do auta a vyrážím zpátky na Brno. Klasicky blbě odbočuji a cestu si „krátím“ přes Košice. V Považské začínám usínat, tak si dávám hoďku šlofíka na benzince. Domů přijíždím volem 2.hodiny ráno.
Bukovské vrch (Poloniny) jsou nádherné hory. Při prvním pohledu z dálky ve mně evokovali prales, zelené moře… Trochu mě zklamalo, že jsem čekal, že tam nikoho nepotkám. Ale v určitých bodech zkrátka lidi byli. Hlavně Poláci. Mimo tato místa jsem nepotkal nikoho, nebo jen pár jednotlivců.
Za začátku jsem nadával, že táhnu moc jídla, ale kdybych zůstal ještě den, měl bych to naprosto přesně. A věci jako knížka, aj byl nesmysl sebou tahat.
Jsem rád, že jsem měl filtr na vodu. S vodou (na hřebeni) je problém. Pokud tam studánky jsou, většinou nejsou nijak silné, navíc tam plave listí, občas nějaký brouček… Jednou jsem se při jednom pochodu vyškolil, kdy jsem se napil z podobné studánky a už to fakt nechci zažít.
Co se týká spaní, je tam poměrně hustá síť přístřešků. Na PL straně se prý spát nemůže, ale nikdo to neřešil, stejně tak oheň. A stejně tak nikdo neřeší, pokud zalezete někam do křoví. Určitě to není jak v Nízkých Tatrách, kde číhají za každým rohem s dalekohledem.
Z medvědů jsem měl respekt, ale až na dvě stopy jsem na žádného nenarazil. Ani zde nebyly žádné známky jejich přítomnosti (bobky, vyležená tráva, stopy…), tak jak jsem zvyklý z Fatry, Nízkých Tater. Sem tam jsem na cestě viděl větší bobky plné chlupů, ale to byli spíše vlci.
Signál na telefon většinou je, zejména na SK straně. Včetně internetu. Na PL straně to bylo horší. Ale stejně tam byla místa, kde signál nebyl několik hodin. A bez powerbanky to taky nepůjde.
Mapy – papír je papír, ale bez map v telefonu to už asi nejde. Každopádně je třeba si stáhnout i mapy okolních států (stačí PL), protože, i když jste na SK straně, tak si s tím telefon nedokázal poradit, pokud jsem potřeboval něco přeplánovat, zjistit vzdálenost…
Zezačátku mě mrzelo, že jedu sám. Nakonec jsem byl rád. Taková trochu očista duše. Ale byla tam místa, kde to moc příjemné nebylo. Husté lesy, houštiny… Občas jsem měl strach, že pokud mě tam něco kousne do zadku, najdou mě až za několik dní. Navíc se mi párkrát zvrtla noha únavou. Samozřejmě v místech bez signálu.
Zase na druhou stranu jsou tam místa, která úplně vybízí mít vedle sebe nějakého parťáka(parťačku), se kterým si daný okamžik užijete. Nebo zkrátka jen kvůli té romantice…
Část cesty jsem šel v pohorkách, ale vzal jsem si sebou i kecky (hrubá podrážka) a rozhodně jsem této váhy navíc nelitoval. Příště beru znovu. Stejně tak hůlky.
Za celou cestu mě nikdo nezastavil. Nechtěl doklady, ani potvrzení o očkování…
Takže závěrem. Určitě doporučuji. Byl to fantastický zážitek. Příště spíše dříve (květen), nebo až na podzim a s nějakým parťákem (parťačkou).
