Dlouho jsem přemýšlel, kam se takhle zjara vydat.

Bohužel díky situaci s Covidem jsou hranice hodně států uzavřeny, tak jsem se rozhodoval mezi výstupem na Praděd, popřípadě Sněžku.

Ale člověk míní a vláda mění. Došlo k uzavření okresů a omezení pohybu i v rámci ČR.

Proto moje volba byla vydat se mimo tuto Zemi.

Po zkoumání, zjišťování, hledání a jiných aktivitách, jsem se rozhodl pro Qo’noS (čti kcho‘ enoš, alt.Kronos).

Důvodů bylo hned několik.

Klingoni nevyžadují při vstupu na planetu test na Covid a také jsou imunní vůči Covidu-19, včetně jeho Jihoafrické, Britské, Brazilské a Pražské mutace, takže k návratu do ČR nepotřebuji test, očkování, karanténu ani anální sondu.

Navíc pracuji v oboru gastro, kde komunikuji s hospodskými a jejich štamgasty, proto jsem na Klingonskou povahu celkem dobře připraven.

Sbalil jsem si ručník, bez kterého se po galaxii cestovat nedá a zarezervoval jsem si spoj z letiště Václava Havla na Kahlesovo letiště, nacházející se v Prvním městě, hlavním městě Qo’noSu.

Pro cestu jsem použil linky USS Regio Jet.

Letenka byla sice o něco dražší, ale letka používá inerciální tlumiče, takže to ve vesmíru tolik nedrncá, i když je tam jedna díra za druhou. (převážně černé)

Dostali jsme žlutý časopis Vesmírní lidé s fotkou Aštara Šerana a panem Jančurou na titulní stránce a horkou čokoládu.

Spoj měl jeden přestup v New Yorku, kde jsme měli 4 hodiny času.

Přemýšlel jsem, že se alespoň na chvíli podívám do města, ale musel bych vyplnit hromadu papírů, včetně sdělení, jaké ze 136 pohlaví vlastně jsem. Většinou se považuji za muže, ale dle návodu jsem si nebyl úplně jistý. Takže jsem radši zůstal v hale.

A v neposlední řadě jsem si jako hodinky vzal náramkovou verzi Brněnského Orloje a zatím jsem se nedokázal naučit, jak poznat kolik je hodin. Asi je to pokažené, protože mi z něho stále vypadávají nějaké kuličky. Takže, nechci riskovat, že přijdu pozdě. (nechápu, proč je žena tolik vychvaluje)

Let proběhl bez problémů.

Stevardka byla velice milá a příjemná a nezapomněla nám několikrát sdělit, že nás miluje a pomáhá nám.

Po příletu na orbitu Qo’noSu vypínám na obrazovce na sedadle před sebou seriál Přátelé, vracím stevardce sluchátka (tak abych nezamotal šňůru) a již se jen kochám pohledem na Qo’noS.

Pod sebou vidím Lusorské jezero, Gatanské moře, vycházející měsíc Praxis…

Qo’noS se nachází na souřadnicích 43.89.26.05 v mřížce 09, čtverec 68, blok 27, sektor 70, sektorový blok Omega Leonis, kvadrant Beta a cesta ze Sluneční soustavy trvá warpem 9 asi 2 dny…

Po dosednutí na přistávací plochu všichni pilotovi tleskáme, posbíráme noviny a časopisy, do kterých se již nikdy nepodíváme a vystupujeme z lodi.

Beru si svůj batoh, a protože je na Qo’noS zakázáno dovážet potraviny, jdu do místní pobočky Lidlu, kde si nakupuji potřebný proviant na několik dní v přírodě.

Vycházím z Kahlesova letiště, kolem Kahlesovi knihovny, projdu přes Kahlesovu uličku, až se dostanu na Kahlesovo hlavní autobusové nádraží.

Jelikož autobus jede až za 2 hodiny, usedám na Kahlesovu lavičku a svačím.

Chutnám místní pivo Warong. Věřím, že si s ním Klingonské dva žaludky a dvoje játra poradí lépe než moje. Chuťově je to něco mezi Heinekenem a Staropramenem.

Přijíždí žlutý (?) autobus TEDOM Kronos 123 (poháněný plynem) a odjíždí semnou do města Ketha, ležícího ve oblasti Kangu.

Odtud se vypravuji do oblasti CHKO Imperial Hunting Grounds, konkrétně do části Kangova Summitu, která je používána jako loviště pro členy Klingonské vysoké rady.

Každý rok od 20.3. do 5.4. je zde jakýsi den otevřených dveří, takže se dá do oblasti dostat a neriskujete pokutu.

U vstupní brány mě vítá varování:

ghormoHwIj ghomHa’wI‘ ‚ej ghomDu’wIj

Musíte uznat, že to na klidu rozhodně moc nepřidá.

Oblast je kopcovitá s rostlinstvem, které mi nic neříká.

Žádná infrastruktura zde prakticky není (asi něco jako Východní Slovensko), a musím se spoléhat jen sám na sebe a zásoby z Lidlu.

Všude, kam až oko dohlédne se táhnou nádherné a nekonečné lesy složené převážně ze stromů Mimyab (něco jako jilm)

Co se týká fauny, oblast je vyhlášená výskytem l’ngty, nepolapitelného a velmi nebezpečného elth SIQ, popřípadě i šavlozubého medvěda.

Asi nemusím zdůrazňovat, co dělat při setkání s elth SIQ.

Z opeřenců je tady hojný jeden, který vypadá trochu jako náš pták žaludník.

Toulám se kopcovitou krajinou, jenž bych přirovnal něco mezi Českomoravskou vrchovinou a Vysokými Tatrami, ale vulkanického původu s množstvím teplých termálních jezírek.

Turistů zde potkávám poskrovnu.

Zejména se jedná o japonské turisty a zástupce těžařských společností z USA, kteří zde pomocí vrtů zkoumají, zda zde není narušena demokracie.

Místních je zde poskrovnu.

Jsou to hlavě vyznavači Ledového muže Wima Hofa, kteří se otužují tím, že zdolávají vrcholky pouze v šortkách, což mi při těchto vysokých teplotách přijde ujeté.

Můj čas zde se pomalu krátí a je na čase se pomalu vydat zpátky k domovu.

Opět využívám letek USS Regio Jet, kde se ve žlutém časopise č.42 dozvídám odpověď na otázku Života, Vesmíru a vůbec…

Až na nějaký drobný konflikt s helikoptérou nad Aljaškou proběhla cesta v klidu a kvůli větru vanoucímu od Kronosu i o něco rychleji, a tak jsme v sobotu večer přistáli na letišti v Praze.

Bohužel (pro mě bohudík), měl pilot trvalé bydliště v Brně (a z pražského bytu neměl doklady o zaplacených energiích), odklonila ho Policie ČR při namátkové kontrole i s lodí na letiště Brno Tuřany.

Zase jsem z ptačí perspektivy viděl Prýgl, Špilas, kolony na sjezdu na Bratislavu, kolony na D1, D2, kolony u kasáren, kolony v Pisárkách, kolony na Zvonařce… (koloniální politika města Brna)

Pokud toužíte po netradičním zážitku, určitě tuto destinaci doporučuji.

Nenajdete zde plážové resorty, ani luxusní hotely, ale krásnou a drsnou přírodu, plnou zajímavých tvorů.

Jídlo si můžete koupit na místě za ceny o něco vyšší než například v Mandžusku, nebo Beninu, což jistě uznáte, že je příjemné.